Berte život s humorem, stejně z něho nevyváznete živí.

Knihy magie 1: Pozvání - Kapitola první

10. května 2006 v 21:18 | Carla Jablonski |  Ukázky z knih
Kapitola první
Jakou mají cenu všechny ty nesmysly s hrubým národním produktem? Co je mi po tom, jaký je hlavní vývozní artikl Chile? Některé věci bych naopak rád vyvezl do Chile, hlavně Bobbyho Saunderse, ale na to se mě nikdo nezeptá, to se vsadím. V životě ne!
Copak musí škola být tak nudná? Je to snad požadavek ministerstva školství? Ve všech těch knihách se přece musí skrývat něco aspoň trochu zajímavého! Někoho přece ty věci musely zajímat natolik, aby o nich psal. Molly to taky nudí, to poznám z toho, jak rychle jezdí propisovačkou po papíru - určitě si kreslí na kraje svých poznámek, jak to mívá ve zvyku. Proč se nemůžeme někdy učit taky něco zajímavého, proč se nedovídáme odpovědi na opravdu důležité otázky, jako třeba proč v životě tolik záleží na pitomé náhodě, nebo podle čeho se rozhoduje, kdo se narodí chudý a kdo bohatý? A proč vládnou ostatním vždycky ti špatní lidé? Ale škola není zřejmě vhodné místo pro kladení tak nebezpečných otázek.

Timothy Hunter si posunul brýle na nose výš a snažil se dávat pozor. Nepodařilo se mu to. Sociologie si prostě nedokázala udržet jeho pozornost. Venku za oknem je tolik daleko zajímavějších věcí! Ne­bo možná není, pomyslel si a sklouzl pohledem na prázdný školní dvůr, drátěný plot a rozbitou pouliční lampu na rohu.
Co teď dělá Molly? Tim se ohlédl, zatímco Cars­tairs kreslil na tabuli nějaký graf. Molly měla na tváři velice zvláštní úsměv, podle kterého Tim poznal, že si nezapisuje údaje a čísla, o kterých jednotvárně mumlá učitel pan Carstairs. Samozřejmě, vždyť já taky ne, pomyslel si a listoval sešitem dopředu, až našel prázdnou stránku. Tim nechtěl, aby si pan Carstairs povšiml jeho deníkovývh záznamů, kdyby snad začal přecházet sem a tam uličkou mezi řadami lavic.
Sklopil hlavu, jako by si soustředěně zapisoval učivo, a přes rameno nenápadně pokukoval po Molly. Letos jako by se v něčem změnila. Znal ji po celý život a strávil mnoho let snahou se jí zbavit - ale musel uznat, že ho nikdy neštvala tak, jak se mu v poslední době stávalo se spoustou jiných lidí. Dokonce se z ní stala jediná osoba, se kterou si upřímně přál mluvit, a taky jedna z mála, koho ochotně pouštěl do bytu, i když byl táta doma. Což bylo většinou, protože tatínek jen málokdy opouštěl své pohodlné křeslo.
Možná se nezměnila Molly, přemítal Tim, ale spíš já sám.
V posledních dnech se stále cítil nesvůj, nic jako by mu nesedělo - a nejen proto, že vyrostl z tenisek a ještě se nepřiměl požádat tátu o nové. Byl celý neklidný, asi jako by uvnitř vyrostl, ale jeho slupka nebyla dost prostorná, takže se do ní jeho skutečná nová velikost nemohla vejít. Občas se ale cítil právě opačně: že navenek už dosáhl oficiálního věku dospívání - konečně mu je třináct! -, ale uvnitř se naopak cítí mnohem menší; je bezbranný asi jako hlemýžď, kterého byste vydloubli z domečku. Ani se nedivil, že nemůže najít boty, které by mu byly dobře.
Opravdu jsem celý zpitomělý! Tim prudce potřásl hlavou, jako by si chtěl vyčistit mozek. Molly měla pravdu. Když to tak půjde dál, jednou bude o něčem přemýšlet tak usilovně, až mu vybuchne mozek. Řekl si, že tohle tedy musí šikovně načasovat, aby z toho ostatní taky něco měli. Nejlíp tak, aby si jeho předčasného dramatického skonu užila celá třída.
Ozval se zvonek a Molly zvedla hlavu a vzhlédla k němu. Husté tmavé vlasy jí sklouzly přes hubené rameno. Vyvrátila v sloup hnědé oči, jako by chtěla říct: "Proč to tomu zvonku trvalo tak dlouho?" a vstala. Vzala si učení a vyrazila k jeho lavici. Chtěla na Tima počkat, že půjdou společně domů.
Škola skončila. Den skončil. Týden skončil. Tim se mohl těšit na celý víkend plný svobody. Ne že by měl nějaké plány. Neměl vlastně co na práci. Ale aspoň může jít, kam chce, být kde chce a kdykoli se mu zachce. Vlastně to není tak docela pravda. Má prázdné kapsy a určenou hodinu, kdy musí být do­ma, takže má poněkud omezené možnosti.
Měl ale k dispozici ulice, doky a prázdné pozem­ky, a celou ušmudlanou šeď Londýna, bez dozoru a bez časových předělů - nebyly tu žádné zvonky, které by mu poroučely připravit se na další hodinu. Mohl si číst, psát, jen tak snít, nechat se v duchu unášet kamkoli. A ještě rychleji se tam mohl dostat na skateboardu.
"Proč se tak loudáš?" zeptala se Molly. "Máš snad pod lavicí rozlitý sirup?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 27. října 2006 v 11:03 | Reagovat

Je to ta nejlepší kniha jakou znám!!!!!!!!!!!!!!!!!!Moc se mi líbí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 La Tristesse La Tristesse | Web | 16. března 2007 v 18:30 | Reagovat

Knihy magie sem četla... a fakt se mi to nelíbilo... Myslim, že existuje spoooooooooooousta mnohem lepších fantazy, ale když to někoho zajímá, bránit v přečtení mu samozřejmě nemůžu

3 Cirilla Riannon Cirilla Riannon | Web | 29. června 2007 v 23:10 | Reagovat

jj, má nejoblíbenější knížka, četla jsem všechny díly, škoda jen, že už nejsou další....:-( ale jsou vážně bomba:-)

4 jondie-sma!li jondie-sma!li | E-mail | 24. června 2008 v 10:36 | Reagovat

Cauky je to bezva knížka ale nemůžu nikde najít kde bych si ji mohl přečíst na netu a to mě štve všechny krom 1-pozvání jsme přečetl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama