close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Berte život s humorem, stejně z něho nevyváznete živí.

Harry Potter a Kámen mudrců - část 2

30. dubna 2006 v 13:45 | J. K. Rowlingová |  Ukázky z knih
"Nemůžete jim to vyčítat," řekl Brumbál laskavě. "Za posledních jedenáct let jsme důvodů k oslavám měli věru málo."
"Já vím," řekla profesorka McGonagallová podrážděně. "Ale to ještě není důvod, aby ztráceli rozum. Vždyť si počínají docela lehkomyslně, chodí po ulicích za bílého dne, dokonce si ani nevezmou mudlovské oblečení, a šuškají si, co kdo zaslechl."

Úkosem vrhla na Brumbála ostrý pohled, jako by doufala, že z něj vymámí aspoň něco, ale on mlčel, takže pokračovala: "To by tedy bylo ohromné, kdyby se mudlové právě toho dne, kdy Vy-víte-kdo jak se zdá konečně zmizel, o nás všecko dozvěděli. Předpokládám, že je opravdu pryč, Brumbále?"
"Rozhodně to tak vypadá," přikývl Brumbál. "Máme být zač vděční. Dala byste si citronovou zmrzlinu?"
"Cože?"
"Citronovou zmrzlinu. To je jeden z mudlovských pamlsků, který mám docela rád."
"Ne, děkuji," pronesla profesorka McGonagallová chladně, jako by si nemyslela, že je vhodná chvíle na pohárky se zmrzlinou. "Jak vám říkám, i pokud je Vy-víte-kdo opravdu pryč -"
"Milá paní profesorko, tak rozumná osoba jako vy přece dokáže vyslovit jeho jméno? Všechny ty nesmysly s Vy-víte-kým - jedenáct let jsem se snažil všechny přesvědčit, aby mu říkali jeho skutečným jménem: Voldemort." Profesorka McGonagallová sebou trhla, ale Brumbál, který zrovna odněkud vytahoval dva pohárky citronové zmrzliny, dělal, že si toho nevšiml. "Když pořád říkáme Vy-víte-kdo, jsou z toho jen zmatky. Nikdy jsem neviděl nejmenší důvod, proč by někdo musel mít strach vyslovit Voldemortovo jméno."
"Já vím, že vy ho nemáte," řekla profesorka McGonagallová napůl podrážděně, napůl s obdivem. "Jenže u vás je to něco jiného. Všichni vědí, že vy jste jediný, koho se Vy-víte - budiž, Voldemort - bál."
"To mi lichotíte," řekl Brumbál klidně. "Voldemort měl schopnosti, které já nikdy mít nebudu."
"Jen proto, že jste příliš - jak bych to řekla - příliš ušlechtilý, než abyste jich použil."
"Dobře že je tu tma. Takhle jsem se nečervenal od chvíle, kdy mi madame Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na uši."
Profesorka McGonagallová vrhla na Brumbála ostrý pohled a řekla: "Ty sovy nejsou vůbec nic proti pověstem, které se všude rozletěly. Víte, co všichni říkají? O tom, proč zmizel? A co ho nakonec zastavilo?"
Zdálo se, že profesorka McGonagallová konečně dospěla k tomu, o čem s ním chtěla hovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála neprobodla tak pronikavým pohledem jako teď. Bylo nasnadě, že ať už "všichni" říkají co chtějí, nehodlá tomu uvěřit, dokud jí to Brumbál nepotvrdí. Ten si však právě vytahoval další pohárek citronové zmrzliny a neodpověděl jí.
"Lidé totiž říkají," naléhala dál, "že včera večer se Voldemort objevil v Godrikově Dole. Šel tam hledat Potterovy. A tvrdí se, že Lily a James Potterovi jsou jsou - že prý jsou mrtví."
Brumbál přikývl a profesorka McGonagallová zalapala po dechu.
"Lily a James… nemohu tomu uvěřit… nechtěla jsem tomu věřit… Ach, Albusi…"
Brumbál natáhl ruku a poklepal jí na rameno. "Já vím… já vím…" řekl ztěžka.
Profesorce McGonagallové se třásl hlas, ale pokračovala: "Jenže to není všecko. Říkají, že se pokusil zabít i jejich syna, Harryho, ale nedokázal to. Nedokázal toho malého chlapce zabít. Nikdo neví proč ani jak, ale říkají, že Voldemortova moc se nějak zhroutila, když nedokázal zabít Harryho Pottera - a proto prý zmizel."
Brumbál zasmušile přikývl.
"Takže to je - je to pravda?" zajíkala se profesorka McGonagallová. "Po všem, co napáchal… kolik lidí zabil… a nedokázal zabít jednoho malého chlapce? Já jenom žasnu… že ho právě tohle zastavilo… ale jak to pro všechno na světě Harry přežil?"
"To se můžeme jen dohadovat," řekl Brumbál. "A možná se to nikdy nedozvíme."
Profesorka McGonagallová vytáhla krajkový kapesníček a otřela si s ním oči, zakryté brýlemi. Brumbál důkladně popotáhl nosem, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podíval se na ně. Byly to prapodivné hodinky; měly dvanáct ručiček, ale nebyla na nich žádná čísla, místo toho po obvodu ciferníku obíhaly maličké planety. Brumbál se v nich však zřejmě vyznal, poněvadž je zastrčil zpátky do kapsy a řekl: "Hagrid má zpoždění. Mimochodem, předpokládám, že to on vám prozradil, že budu tady?"
"Ano," přiznala profesorka McGonagallová. "A já naopak nepředpokládám, že byste mi řekl, proč jste právě tady?"
"Jsem tu proto, abych Harryho předal jeho tetě a strýci. Jsou to jediní příbuzní, které teď má."
"Snad nemyslíte - přece nemůžete myslet ty lidi, co bydlí tady?" vykřikla profesorka McGonagallová. Naráz byla na nohou a ukazovala na dům číslo čtyři. "Brumbále - to nemůžete! Sledovala jsem je celý den. Na celém světě nenajdete jiné dva lidi, kteří by se od nás tak lišili. A ten jejich kluk - viděla jsem, jak kopal svou matku celou cestu až k domovním dveřím a vřeštěl, aby mu dala bonbony. A sem že by měl Harry Potter přijít a žít tady?"
"Je to pro něj to nejlepší místo," řekl Brumbál pevně. "Až bude starší, jeho teta a strýc mu budou moci všecko vysvětlit. Napsal jsem jim dopis."
"Dopis?" opakovala profesorka McGonagallová chabým hlasem a posadila se zpátky na zídku. "Vy si vážně myslíte, Brumbále, že to všechno dokážete vysvětlit jedním dopisem? Ti lidé tady ho nikdy nepochopí! Bude slavný - stane se z něj legenda - vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou říkalo Den Harryho Pottera - o Harrym se budou psát knihy - každé dítě v našem světě bude znát jeho jméno!"
"Máte úplnou pravdu," řekl Brumbál a velice vážně hleděl přes své půlměsícové brýle. "To by každému chlapci stačilo poplést hlavu. Slavný ještě dřív, než se naučí chodit a mluvit! Slavný díky něčemu, co si nebude ani pamatovat! Copak nechápete, oč pro něj bude lepší, když bude vyrůstat daleko od toho všeho - až do doby, kdy to bude schopen přijmout?"
Profesorka McGonagallová otevřela ústa, ale pak si to rozmyslela, polkla a řekla: "Ano - ovšem, máte samozřejmě pravdu. Ale jak se sem ten chlapec dostane, Brumbále?" Zčistajasna si začala prohlížet jeho plášť, jako by si myslela, že pod ním Harryho snad schovává.
"Přiveze ho Hagrid."
"Myslíte - myslíte, že je moudré svěřit Hagridovi něco tak důležitého?"
"Svěřil bych Hagridovi svůj vlastní život," řekl Brumbál.
"Neříkám, že nemá srdce na pravém místě," namítla profesorka McGonagallová zdráhavě, "ale nechtějte mi tvrdit, že není neopatrný. Má sklon k… co to bylo?"
Ticho kolem nich protrhlo jakési vzdálené burácení a s každým okamžikem sílilo, zatímco Brumbál a profesorka se rozhlíželi po ulici sem tam, odkud se vynoří světla nějakého vozidla. Pak už se onen zvuk změnil v hlasitý řev a oba vzhlédli vzhůru; v tu chvíli se z nebe snesla obrovská motorka a přistála na vozovce před nimi.
Motorka byla obrovská, ovšem proti muži, který na ní rozkročmo seděl, vlastně úplná nicka. Byl málem dvakrát vyšší než normální lidé a přinejmenším pětkrát širší. Byl prostě takový hromotluk, že se to ani nepatřilo, a působil divoce - skoro celý obličej mu zakrývaly štětiny ježatých černých vlasů a vousů, dlaně měl jako víka od popelnic a jeho nohy v kožených botách připomínaly delfíní mláďata. V obrovských svalnatých pažích držel malý uzlík.
"Hagrid," vydechl Brumbál s úlevou v hlase. "Konečně. A kde jste vzal tu motorku?"
"Pučil jsem si ji, pane profesore," vysvětlil obr a přitom z ní opatrně slezl. "Pučil mně ji mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu, pane."
"Neměl jste tam žádné problémy?"
"Ne, pane - dům byl skoro úplně zničenej, ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme letěli nad Bristolem."
Brumbál a profesorka McGonagallová se shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel, která mu spadala do čela, spatřili sečnou ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš připomínala blesk.
"Takže tam ho…?" šeptla profesorka McGonagallová.
"Ano," přisvědčil Brumbál. "Ta jizva mu zůstane na celý život."
"Nemůžete s tím něco udělat, Brumbále?"
"I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým kolenem jizvu, na které je dokonalý plán londýnského metra. Dejte mi toho mrňouse, Hagride - bude dobře, když to vyřídíme co nejdřív."
Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil k domu Dursleyových.
"Můžu - můžu se s ním rozloučit, pane?" zeptal se Hagrid.
Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou hlavu a dal mu pusu, při které ho musel celého poškrábat. Vzápětí zaskučel jak poraněný pes.
"Pssst," sykla profesorka McGonagallová, "vzbudíte mudly!"
"Ne-nezlobte se," vzlykl Hagrid, vytáhl velký ušpiněný kapesník a zabořil do něj tvář. "Když já to prostě neunesu - Lily a James, voba dva po smrti - a chudák Harry, teď má žít u mudlů -"
"Ano, ano, všechno je to velice smutné, ale ovládejte se, Hagride, nebo nás objeví," vyzvala ho šeptem profesorka McGonagallová a nejistě ho popleskala po paži, zatímco Brumbál překročil nízkou zahradní zídku a došel k domovním dveřím. Šetrně položil Harryho na práh, vytáhl z kapsy pláště dopis, zastrčil ho mezi chlapcovy přikrývky a vrátil se zpět k ostatním. Dobrou minutu tam všichni tři stáli a dívali se na malý uzlíček před sebou; Hagridovi to cukalo rameny, profesorka McGonagallová zběsile pomrkávala a jiskřičky, které Brumbálovi obvykle svítily v očích, jako by vyhasly.
"To bychom tedy měli," řekl Brumbál konečně. "Tady už nemáme co pohledávat. Můžeme klidně jít a připojit se k oslavám."
"Jo," řekl Hagrid přiškrceným hlasem. "Já vodvezu tu motorku zpátky Siriovi. Brou noc, paní profesorko - a vám taky, pane profesore."
Otřel si uslzené oči rukávem kazajky, vyhoupl se na motorku a našlápl ji; stroj se vznesl s hlasitým řevem do vzduchu a zmizel ve tmě.
"Počítám, že se brzy uvidíme, paní profesorko," řekl Brumbál a kývl jí na pozdrav. Profesorka McGonagallová se místo odpovědi vysmrkala.
Brumbál se otočila vydal se ulicí zpátky. Na rohu se zastavil a vytáhl stříbrné Zhasínadlo. Cvakl jím jen jednou, a do pouličních lamp se v okamžení vrátilo dvanáct svítících koulí; Zobí ulice se naráz rozzářila oranžovým světlem a Brumbál ještě stačil zahlédnout mourovatou kočku, která právě zahýbala za roh na opačném konci. Dokázal také rozeznat uzlíček přikrývek na prahu před číslem čtyři.
"Mnoho štěstí, Harry," zamumlal. Pak se otočil na podpatku, zašustil pláštěm a byl pryč.
Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici, která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá a spořádaná; bylo to poslední místo na světě, kde byste čekali, že se stane něco ohromujícího. Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný, nevěděl, že za několik málo hodin ho probudí výkřik paní Dursleyové, až otevře domovní dveře, aby postavila ven lahve od mléka, ani že příštích několik týdnů ho jeho bratránek Dudley nepřestane pošťuchovat a štípat… Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí: "Na zdraví Harryho Pottera - chlapce, který zůstal naživu!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama